V sále Kina Nadsklepí kina se v pondělí večer v rámci festivalu Academy Kroměříž 2025 uskutečnila beseda s operní divou Dagmar Peckovou. V rozhovoru s dirigentem Tomášem Netopilem se Pecková otevřeně podělila o svůj životní a profesní příběh, který je stejně bohatý a barvitý jako její kariéra.

Jedna z nejvýznamnějších českých mezzosopranistek, která se pyšní vystoupeními na prestižních světových scénách, jako je newyorská Carnegie Hall nebo londýnská Royal Opera House, překvapila publikum svými začátky. Málokdo totiž tušil, že její cesta k hudbě nebyla přímočará. „Na gymnáziu
jsem studovala matematicko-fyzikální obor,“ prozradila Pecková a dodala, že na počátku ji dokonce někteří pedagogové od operního zpěvu zrazovali.

Beseda odhalila i méně známé, lidské stránky života umělce na vrcholu. Dagmar Pecková přiznala, že její kariéra znamenala neustálé cestování a odloučení od domova. „Třicet let jsem seděla doma na kufru a čekala, kam pojedu,“ řekla s úsměvem. S velkým nadhledem a humorem promluvila i o svém manželovi. „Manžel se se mnou seznámil proti své vůli, nesnášel zpěvačky,“ rozesmála Pecková celé kino a dodala, že jejich vztah překonal počáteční předsudky.

Hlubší momenty besedy nastaly, když se hovořilo o psychické náročnosti povolání. Pecková otevřeně přiznala, že zažila období vyhoření, kdy se dostala na dno. „Najednou nechceš vstát z postele a nevíš, jak máš zpívat, úplně jsem ztratila orientaci,“ svěřila se a zdůraznila, že se s tím musela vyrovnat „za pochodu“ během své nabité kariéry.

Závěr besedy přinesl nečekané pohledy na její vztah k hudbě mimo pódium. Svou životní filozofii a touhu po klidu shrnula jednou jednoduchou, ale silnou větou: „Pro mě je nejlepší hudba ticho.“

Beseda s Dagmar Peckovou nebyla jen o velkých jevištích a hudebních triumfech. Byl to intimní portrét ženy, která i přes své úspěchy zůstala upřímná, pokorná a s humorem se vyrovnává s realitou uměleckého života. Její příběh je inspirací pro každého, kdo hledá odvahu jít za svým snem, ale zároveň si uvědomuje, že cesta k němu může být plná nečekaných zatáček.

Tato událost byla jedním z mnoha projektů, které MAP IV ORP Kroměříž podporuje s cílem zlepšit vzdělávání a podpořit kulturní aktivity v regionu.

Včerejší večer na nádvoří ZUŠ v Kroměříži přinesl skutečně jedinečný hudební zážitek, který překonal veškerá očekávání. Koncert Hrubá Hudba – Spojení legend byl přesně tím, co sliboval: odvážným a neobyčejně povedeným propojením na první pohled nesourodých světů – horňáckého folkloru a moderní elektroniky.

Na pódiu se potkaly dvě generace, dvě tradice, které se však dokázaly mistrně doplňovat. Mičkova horňácká muzika přinesla autentickou, syrovou krásu lidové hudby, plnou vášně a historie. Jejich nástroje a hlasy tvořily pevný základ, na kterém mohl Jiří Hradil (Tata Bojs, Umakart) stavět. Hradilovy elektronické zvuky, hip hopové beaty a pop-rockové riffy nebyly jen pouhým doprovodem, ale rovnocennou spolupráci. Vznikl tak dialog, který byl překvapivě přirozený a harmonický.

Festival Academy Kroměříž tak přinesl něco, co se v běžném koncertním programu jen tak nevidí a co zanechalo v posluchačích hluboký dojem. Kdo včera večer na nádvoří ZUŠ byl, zažil nejen skvělý koncert, ale i důkaz, že hudba nezná hranice.